| Ryze formalistní dodatky |
|
Čím dál sněží (tydlidum) tím víc sněží, (tydlidum) až sníh leží (tydlidum) všude.
Žádný neví | Na této básni se nejlépe dají předvést výše uvedené myšlenky, neboť se zdá být nejlepším vzorkem púovské poetiky. Na jedné straně zde figuruje obava ze zimy, která je ovšem vyvážena skrytým radostným pocitem z padajícího sněhu (… zdálo se mu, že je to dobrá písnička pro povzbuzení druhým); užití citoslovcí, jež zdůrazňují emocionální náboj básně; pravidelná struktura, jasná pointa atd. |
|
V lese borovém leží samé šišky. Je jich plná zem, jak padají z výšky. | K této básni snad netřeba jakýchkoli komentářů - svou podobností se starými japonskými haiku dává nejlépe vyniknout impresionistnímu náboji púovské poetiky. |
|
Tralala, tralala, tralala, tralala, bum tarara tydlidum. Tydli fidli, tydli fidli, tydli fidli, tydli fidli, bum tarara tydlidum. | Před nahlédnutím samotné této básně je pro její objasnění třeba povšimnout si básně jiné, totiž Púovy Lády, lády, čokolády. Již v Čokoládě totiž Pú naznačuje cestu, po níž došel až k básni této - po několika velmi konkrétních vyjádřeních Pú postupně ustupuje od pojmového popisu a srovnávání směrem k závěrečné, zcela citoslovné pointě. Tato citoslovnost je zde - v písničce, jíž si Pú zpívá při ranním cvičení - dovedena až do krajnosti; zcela opomenuté je ,,diamantově průzračné ráno” i ,,srdce tlukotem svým hrozící vyskočit mi z hrudi”. Je zde jen čirá radost, energie a vitalita, vše je vyjádřeno až hudebně - jásavé úvodní trylkování povznáší mysl, rychlá a třepotavá melodie houslí dává krvi rozproudit se v žilách, dunění bubnů probouzí dosud dřímající životní energii; vše se splétá do symfonie právě probuzeného, silného a plného života. Vítej, ráno! |
|
Přece jsem si to nepoplet! Vždyť vím, že jsem tam míval med, protože se tam nápis čet: MET. |
Tato báseň nad jiné ukazuje vzájemný vztah situace a básně v púistické poetice. Je to jednak situace, jež dává básni vzniknout (bez tohoto problému a z něj plynoucí inspirace by nebyla báseň nikdy vznikla), a je to jednak báseň sama, jež vzniklou situaci jak shrnuje, tak ji svým ztvárněním dodává nový rozměr, povyšuje ji na něco vyššího - tak, jak poezie tématu hledání vždy dává. (Ostatně, výsledek je patrný sám: Přebroukal si to už třikrát jako nějakou písničku a v tom si vzpomněl. Dal ho do důmyslné pasti na Slony.) |
|
Púova píseň úzkosti
Třikrát sláva Púovi! |
Jako poslední v řadě jsem si nechal Púovu píseň úzkosti, a to ze dvou důvodů: jednak poměrně razantně vybočuje z Púovy obvyklé poetiky a jednak není nepodobna poezii Ijáčkově (respektive jeho BÁSNI), a tudíž se mi zdá být vhodnou ke vzájemnému srovnání a dohledání některých rysů púovské poetiky. Spolu s odstavcem, předcházejícím této písni, je možné směle vyvrátit veškerá stanoviska, vznesená v předchozím textu - nedostatek citoslovcí, velmi podivná struktura, pokulhávající verše, vitalita přehlušená zmatkem. Ovšem právě tato báseň, mající v sobě až sartrovské obavy z nepochopení, osamělosti a neschopnosti komunikace, a z osudovosti a krutosti světa, právě tato báseň tak svým protikladem nejjasněji osvětluje právě ony pozitivní aspekty v ostatní Púově tvorbě. |
|
BÁSEŇ
Kryštůfek Robin se loučí.
Krátce (to je moc dobré!) |
Ijáčkova báseň je evidentně těžkopádnější než intuitivní poezie Púova; na jedné straně Ijáček Púa úvodem ke své básni nemálo kritizuje, na straně druhé mu verši ,,Psát báseň není tak snadné. / Rým ti hned nenapadne." určitým způsobem vzdává hold. Ač na první pohled formálně podobné (například užitím závorek), liší obě básně i zakomponováním druhého hlasu. Tento druhý hlas je v každém případě užit jinak: zatímco u Púa dává básni dialogickou strukturu (kde druhý hlas je demiurgem i pointérem básně), proplétání Ijáčka-recitátora s Ijáčkem-básníkem a komentátorem smazává hranice roviny textového a mimotextového (respektive metatextového), prolínajíc obé do nové versologické kvality. I volnější struktura v obou případech by mohla zakládat jistou podobnost - užití sporadického verše, poněkud surrealistické přeplouvání mezi tématy apod. Ijáčkova BÁSEŇ je ovšem rozkolísanější (na ,,Je nám to líto?" zcela chybí verš, na ,,kam" jsou naopak čtyři), a zatímco u Púa je jednorozměrný (čistě textový) dialogický princip umocněn více méně pravidelným střídáním obou hlasů, v případě Ijáčkově funguje nepravidelně používané slovo ,,loučí" v obou rovinách - jako červená nit vážící k sobě jak promluvy mimotextového komentátora, tak jako katalyzátor pointy samotného textu. Je-li v Púových verších určitý egocentrismus, pak je to tendence vždy vyplývající z konkrétní situace, nikoli ego-adorace předvedená při situaci někoho jiného, jako v případě Ijáčkově.
|
Závěr | |
| © Hibi 2000 |