V knize Medvídka Pú se dostáváme k podstatě změny vnímání, jež nám má umožnit nazírat sebe i svět v jeho základní jednotě. Vzájemná spojitost všech věcí a souvztažnost všech událostí se stává konstantním vjemem. Vesmír zde není rozdělen na část materiální a duchovní, ale obě dvě kulminují v takovém stavu vědomí, ve kterém se fyzický svět rozpouští v jakési nerozlišitelné a nehmotné záři. Tento způsob vnímání přesahuje naše obvyklé vnímání, které se v buddhistické filosofii nazývá avidya (ignorance), protože při své výlučné pozornosti k povrchní odlišnosti věcí ignoruje jejich hlubokou vzájemnost. Nevidí například, že mysl a podoba nebo tvar a prostor jsou právě tak neodlučitelné jako rub a líc. Jedinec je s vesmírem tak propleten, že jsou vlastně jedno tělo, nelíčený výraz jednoty.
   Je snadné teoreticky pochopit, že veškeré vnímání je založeno na kontrastech - postava a půda, na níž stojí, suché a mokré, zřetelné a mlhavé. Pro člověka je však obtížné vnímat obojí zároveň. Jako bychom se - jak smyslově, tak pojmově - pohybovali od jednoho k druhému, jako bychom nebyli schopni věnovat pozornost zároveň postavě i půdě, na níž postava stojí. V našem vědomí je vždycky jedno potlačeno. V tomto světě je však vzájemnost věcí naprosto zřetelná na každé úrovni, i tím že si své společné hranice anebo omezení udržují takovým způsobem, aby jedno definovalo druhé a aby jedno bez druhého nebylo možné.
   Změna vnímání nastává i ve smyslu časovosti. Cosi jako spěch tu neexistuje. Vnímání času je notoricky subjektivní a závisí na kvalitě pozornosti, na zájmu či nezájmu, na účasti chování jednotlivců. Přítomnost je rozvíjející se strukturou bez nějakého směřování kamsi do budoucnosti. Přítomnost je jednoduše sama svým konečným smyslem. Odchází a neustále se vrací. Existuje zde dostatek času vnímat každý detail pohybu věcí; v normálním vnímání si věci příliš neprohlížíme, spíše je přehlížíme. Jen když máme dost času prohlížet si jeden druhého, stáváme se bezčasovými, jsme jedno. Jednota, harmonie, láska a přátelství mají tak přednost před rozdělením, roztržkami a válkou. A proto v tomto světě není nic špatné, nic není ani hloupé, základní iracionalita zastává své důležité místo.
   Vracíme se tak mylnou strategií boje o postavení a přežití zpátky k nejzazšímu středu já, které je víc než já. Jednotlivci zde nejsou uzavřeni v inkompatibilním světě, kde by se cítili být osamělými subjekty uprostřed vesmíru, konfrontovanými jen s cizím a hrozícími objekty. Jsou neoddělitelné od svého přírodního prostředí, sami od sebe a od světa, který je navzájem příbuzným celkem. V kosmologickém řádu věcí se tak ocitáme v místě Medvídka Pú, v klidném místě pro pohnutí světem.