PúDr. Tomáš Hibi Matějíček

Úvodné slovo autorovo:    V úvodu bývá dobrým zvykem pisatelů se určitým způsobem vymezovat. Povinnost, kterou v tomto úvodu cítím já, je vymezit se vůči svým předchozím pracím na téma Medvídka Pú:    Zatímco Lze číst Medvídka Pú? stále považuji za ač raný, tak přeci jen významný základ své medvědologické činnosti, jako autor Púa - medového závisláka a Úlohy člověka v Medvídkovi Pú, zejména její hlavní části Homo sapiens K. R., mám již pozici poněkud ztíženu.    Přiznávám, že byly psány v jisté euforii nad samotnou možností analýzy púologického materiálu - spíše než o jejich obsah a dopad šlo tedy (a tehdy) o jeho osobní pojetí. Konfrontace s názory ostatních medvědologů na Medvědologickém semináři však vedly k jisté proměně mého pohledu na Milneho knihu - zejména vážnost, jíž se Púovi věnuje kolega PúDr. Filip Naum, a především empatie a vhled, který vůči Lesu ve svém Klidném místě pro pohnutí světem předvedla PúDr. Maruška Kantůrková. Spolu s vážnější reflexí Hofmannovy knihy Pú a Tao a s prohlédnutím takřka mystickým, jehož se mi dostalo po půlnoční mši 24. 12. 1999, vedly tyto vlivy k zásadní proměně mého vnímání Medvídka, jak ukazují mé následující medvědologické příspěvky.    Výše uvedených dvou svých prací se samozřejmě nezříkám - stále je vnímám jako byť svérázné, tak přeci jen možné a právoplatné interpretace Medvídka Pú. Ale autor těchto dvou referátů se liší od autora statě této: ač jde o jednu a tutéž osobu, prošla vývojem vedoucím k tomu, že v tuto chvíli by již Pú - medový závislák pravděpodobně nebyl napsán.    (Mimo jiné i proto, že je psán Pú jako léčitel sebestřednosti:)

,,… to je prostě zmatek a rámus. To říkám já."    ,,Chápu, co Ijáček myslí," řekla Sova. ,,Kdybyste se mne zeptali -"    ,,Já se nikoho neptám," řekl Ijáček. ,,Každému to povídám. Pro mne za mne, …"    Co je zde sebestřednost? Jistě zahleděnost sama do sebe, strnulost ve vlastních mezích, neschopnost vyhlédnout za ně, vcítit se do druhého. V Púovi je nejsilněji vidět u Ijáčka či Sovy - Ijáčkova neochota vidět věci pozitivně, Sovin dlouhými slovy omezený duševní obzor a věčné mentorování… Ale i třeba Prasátkovo "ono je těžké být statečný, když jsi tak malé zvířátko" je jistě sebestředností - jen ne tak egoistickou, jako v případě Sovy či Ijáčka, spíše egoskeptickou.    Sebestředností ve větší či menší míře oplývá každý jedinec - už jenom tím, že vymezuje nějaké Já a oproti němu vnější okolí, že staví sebe sama do středu Teď a Tady. Na tom, do jaké míry je tato sebestřednost uzavřená nebo otevřená, do jaké míry do sebe přijímá vlivy z okolí a do jaké míry je schopna se rozmělnit a nechat se proniknout jinou bytostí, na tom všem závisí vztah a vztahy jedince s okolím. Uzavřenost znamená izolaci a defenzivu, otevřenost umožňuje společenství, ale zároveň zranitelnost.    Asi těžko bychom Lesu přiřkli naprostý izolacionismus - naopak, i přes těžkou individualitu a třeba i jistou omezenost některých zvířátek cítíme, že společenství Lesa vytváří harmonii; tolerance, empatie a vzájemná úcta tu zakládají atmosféru přátelství. "Trochu uznání, trochu ohledu na druhé, a hned je všechno jinačí," jak říká Ijáček na expudici. Přesto tu a tam cosi zaskřípe a sebestřednost dá o sobě vědět - ať už je to Králíčkova xenofobie nebo Kryštůfkova člověčenská nadřazenost.    V tu chvíli nastupuje Pú, ústřední postava, Moudrý Medvěd, ten, kdo ze sebestřednosti vyvádí, kdo se pokouší ukázat cestu ven z labyrintu vlastního nitra, kdo se snaží narušit vystavěné zdi, kdo přináší změnu do strnulosti. Oběma knihami, jak Medvídkem Pú, tak Púovým zátiším, se jako červená nit, jako motivická linie, vedoucí takřka za každým činem, prolíná Púova snaha proměnit sebestřednost svých přátel v otevřenost, probudit je, obrátit jejich pohled z vlastního nitra směrem k ostatním zvířátkům a k nádhernému světu Lesa kolem…    Samozřejmě, nemohl by Pú být dobrým léčitelem ostatních, nezačal-li by s léčbou sám u sebe: celá kniha je prolnuta Púovým bojem s vlastní mlsností - "To je všechno tím, že mám tak rád med!" S vlastní léčbou začíná Pú hned v první kapitole - víc než cokoliv jiného, dává svým pokusem vlastně sám sobě za vyučenou, a v kapitole druhé vzápětí navazuje drastickou dietou… Nelze tedy říci, že by sám se svou sebestředností nebojoval!    Základem Ijáčkovy sebestřednosti je především víra v nepřátelskost světa a v naprostou ignoranci ostatních bytostí. To je defenzivní sebestřednost nejhrubšího (a nejhlubšího) zrna - stoické nic neočekávat znamená nebýt zklamán. Je pravda, že na mnoha místech je chováním ostatních zvířátek Ijáčkův názor spíše prohlubován (například když zapomenou na jeho narozeniny nebo jej nechají mrznout při zachraňování Klokánka na expudici). Inu, "každý zkrátka nemůže, a jiný zase nemá".    Avšak je zde léčitel Pú, aby se pokusil Ijáčkovo pošramocené povědomí o okolním světě narovnat - ať už tím, že mu k narozeninám dárek opravdu přinese (spolu s nálezem ocasu je toto jediná pasáž Medvídka, kdy je Ijáček opravdu šťastný!), nebo projevením soucitu a snahy pomoci, jako tomu bylo v případě Medvědích proutků či Ijáčkova domu v Púově zátiší.    Co je kořenem sebestřednosti Králíčkovy? Bezpochyby těžká existenciální nejistota, jak to ukazuje scéna u jeho nory v druhé kapitole a později předávání pozvánky na expudici. Tato pochybnost vede na jedné straně ke xenofobii jako obavě z útoku cizího a neznámého na vlastní nejistotu ("Nebyl jsem si jist. To víš, jak to v Lese chodí. Nemohu si pustit každého do bytu. Musím být opatrný." + snahy vyhnat Klokanici z Lesa nebo odnaučit Tygra skákat), a jednak ke snaze posilovat své sebevědomí dokazováním své převahy nad ostatními - tendence organizováním a zařizováním dosáhnout potvrzení (smyslu) vlastní existence je zjevně pramenem Králíčkovy hyperaktivity.    Prostředek, jímž se Pú snaží svého králičího přítele dostat z první sebestředné smyčky - existenciální pochybnosti -, je nejlépe vidět na jejich dialogu u nory: svou železnou logikou a vlastní existenciální jistotou dokazuje Pú Králíčkovi analogicky přesvědčivost jeho vlastního bytí.    A k druhému: to, že Králíčkova xenofobie je jednak neodůvodněná a jednak stejně k ničemu nevede, ukazují nejlépe vývoje situací samých - Klokanice v Lese zůstává a stává se jeho právoplatnou obyvatelkou, původní despekt k Tygrovi se mění v opravdové přátelství.    "Sova, která byla jinak moc učená…" asi nejlépe vystihuje Sovin problém - obzor zastavěný nahloučenými vědomostmi neumožňuje Sově přehlédnout ostatní prostory mezilidské komunikace. Na což zákonitě reaguje Púovo "Co to je, hrom do ní prosa fůra?"    Sovinu odtrženost od světa (ač znalá dorsálních svalů, nepozná Ijáčkův ocas!), a s ní související neschopnost komunikací utvářet vztahy s ostatními, ukazuje Pú mj. na expudici, v dialogu o přepadení:    "Přepadení," řekla Sova, "je jakési překvapení."    "Popálení někdy taky," řekl Pú.    "Přepadení je, jak jsem chtělo právě Púovi vysvětlit, jakési překvapení," řeklo Prasátko.    "Když na tebe někdo znenadání skočí, to je přepadení," řekla Sova.    "Přepadení je, Pú, když na tebe někdo znenadání skočí," vysvětlovalo Prasátko.    Teď už Pú věděl, co je to přepadení, a řekl, že oheň na něho také jednou skočil a popálil ho tak, že to trvalo šest dní, než se mu to zhojilo.    "Ale my nemluvíme o popálení," řekla Sova nadurděně.    "Já ano," řekl Pú.    Svým závěrečným "Já ano" jako by dával Pú Sově najevo - samozřejmě, že popálení je druh přepadení a jsi to ty, kdo je tady celou dobu mimo…    Na rozdíl od výše rozebíraných postav si Prasátko je své sebestřednosti vědomo - "Je těžké být statečný, když jsi tak malé zvířátko." Pochopitelně by to nebyl Pú, kdyby nechal jednoho ze svých nejlepších přátel na holičkách: Jak lépe se zbavit svých obav, než postavit se jim tváří v tvář? Tuto léčebnou metodu, používanou samozřejmě i v psychiatrii zcela běžně, aplikuje Pú i na Prasátko; v případě Kolčavice a Kolasice sice Prasátko ještě zbaběle opouští scénu před závěrečným rozuzlením, avšak do dvojí patálie s pastí na Sloniska se už pouští s větší sebedůvěrou a schopností překonat sebe sama: "Achich, achich, achich," šeptalo si Prasátko. A nejraději by bylo uteklo. Ale mělo pocit, že když už je tak blízko, že se musí aspoň podívat, jak takový Slon vypadá. Přiblížilo se tedy k pasti a nahlédlo do ní."    V čem se nejvíce projevuje sebestřednost Kryštůfka Robina? Bohužel v tom, v čem jej ostatní zvířátka nejvíce podporují, totiž v jeho póze autority. Ano, opravdu pózy spíše než pozici - neboť je v ní něco falešného. Snad nejvýrazněji je to vidět na jeho vedení expudice: zatímco schopnosti a vedení Kryštůfka Robina nikdo ani v nejmenším nezpochybňuje, on sám se Králíčkovi svěřuje s vlastní bezradností - ač organizátorem a vedoucím akce, neví, jak vlastně taková točna vypadá…    A zde je tedy třeba položit otázku, do jaké míry byla severní tyčna opravdu severní točnou, cílem výpravy, a do jaké jen "severní točnou" v uvozovkách, Púovým prostředkem - lékem? -, jímž zachraňoval Kryštůfka Robina před celkovým fiaskem výpravy… (Lze pak přičítat jedině Púově ohleduplnosti, že tento lék nedemonstroval veřejněji - a lze také jen doufat, že se pak Kryštůfek alespoň trochu chytil za nos.)    K této tezi o Púově léčitelství bych připojil ještě jednu, nastíněnou již v mém referátu Lze číst Medvídka Pú?, v samém jeho závěru, totiž v části Chvála zvířátkům - tezi o bajkách a typizaci či modelování prostřednictvím zvířecích postav.    Není pochyb o tom, že i Medvídek Pú předvádí jisté typy, za jejichž zvířátkovskými maskami tušíme zrcadla nás samých. Každý z nás má v sobě malé zvířátko Prasátko nebo kousek smutného Ijáčka, někdo více, někdo méně, a někdo třeba i víc zvířátek najednou. Přijetím této druhé teze bych tedy chtěl završit tuto stať a závěrem vlastně pozměnit celý její název: Pú jako léčitel tebestřednosti